Novodobý problém, který je nutno řešit:
Může obec zbankrotovat?
Ty případy se množí jako houby po dešti. Objevují se ve dvou obdobných verzích. První varianta – obec si vzala moc úvěrů a není schopna je splácet. Druhá varianta – obec se někomu zaručila za jeho dluhy, ten neplatí a věřitelé žádají plnění po obci jako ručiteli, a obec rovněž není schopna splácet. Z hlediska práva jde o dvě různé situace, z hlediska reálného života jde o totéž. V obou případech se totiž obec se ocitá na pokraji ekonomického kolapsu, který není schopna řešit. Otázka zní – co s takovou obcí?
Stát říká – jsou to jejich problémy, ať si je řeší samy. Obce rezignují – necháme to osudu. Právníci se přou – lze vyhlásit konkurs nebo ne? Občané útrpně čekají – co my můžeme jiného?
Tedy především: Připustíme-li, že na obec jako veřejnoprávní korporaci může být vyhlášen konkurs, musíme připustit, že konkurs bude možné vyhlásit též na kraj (proč ne?) a na stát (proč ne?). Z mapy začnou mizet názvy obcí, měst, krajů a nakonec i České republiky, protože prostě zanikly – zbankrotovaly. Že je to zcestná úvaha? Jistě, ale stejně je zcestná úvaha, že pošleme do konkursu malou obec „jen“ proto, že má dluhy.
Nemusíme se přít o to, že za své dluhy si může obec sama. Ale je tomu tak bezvýhradně? To v žádném případě. Občané obce volí do zastupitelstev, a tato zastupitelstva zvedla pro úvěry či ručení ruku. Ale kdo dává pravidla pro práci zastupitelstev? Stát. Svými zákony, konkrétně tady zákonem o obcích.
A zákon o obcích tu měl a má být především proto, aby ochránil obce a města před jejími vlastními zastupiteli, jakkoli se tato myšlenka může zdát kacířská. Zákon měl dát meze, v kterých se mohou zastupitelé pohybovat, měl zaručit obranné kontrolní mechanismy. Že to udělal až nový zákon v roce 2000 a jeho novely v roce 2001, které už alespoň trochu brání kaskadérským dispozicím s majetkem obcí? Pozdě! Pozdě si stát uvědomil, že zvolení zastupitelé jsou pouze amatéři, po nichž se žádá profesionální manažerský výkon. To není urážka, to je konstatování – v zastupitelstvech sedí učitelé, lékaři, obchodníci… nikoli profesionálové školení na řízení města. Mohou to myslet sebevíc dobře, a udělají zásadní chybu. (Přehlížejme velkoryse případy, kdy této neznalosti většiny zastupitelů využije pár z nich pro svůj osobní prospěch).
Stát se proto nemůže zbavit odpovědnosti za dluhy obcí, protože jejich přijetí svým nedokonalým zákonem o obcích umožnil. Proto také stát nemůže připustit bankroty obcí, ale je jeho povinností jim pomoci.
Stát má jedinou možnost. Obcím, které se ocitly na pokraji ekonomického kolapsu, pomoci oddlužením nebo jim poskytnout „státní“ přeúvěrování za lepších podmínek apod. – vždyť podobné mechanismy se používají u podniků, a troufám si tvrdit, že „zdravé“ obce potřebuje stát mnohem víc.
A pak záleží jen na něm, zdali dokáže do budoucna kvalitním zákonem ochránit obce před jejími vlastními zastupiteli – aby už nic podobného prostě udělat nemohli. Poslední novela zákona o obcích, která mimo jiné zakazuje obcím ručit soukromým osobám, je dobrý začátek, ale pouze začátek. Ekonomických nebezpečí v obcích a městech dřímá stále dost – a proto nesmí dřímat nebo dokonce spát stát. Jinak mu nezbude než – platit.
© Mgr. Jana Hamplová