Není snadné sedět na dvou židlích aneb role krajských i městských úředníků není někdy příliš záviděníhodná
Články „Krajský dozor už podruhé šlápl vedle“, komentář tiskového mluvčího kraje Tomáše Kocycha a replika autora Tomáše Šuláka, a v neposlední řadě článek „Vnitro: odměny starostů byly neoprávněné“ mne přiměly vyjádřit se obecně k tomuto tématu. Aniž chci čtenáře unavovat paragrafy, pokusím se laicky vysvětlit, o co tu kráčí.
V České republice byl zvolen tzv. zdvojený model samosprávy, což v překladu znamená, že pod jednou střechou kraje (a též větších obcí – měst) najdeme hned dvě součásti veřejné správy – státní správu a samosprávu. Zjednodušeně řečeno samospráva má základ ve volených orgánech – to jsou zastupitelstva, rady, starostové (primátoři, hejtmani). Státní správa má základ v profesionálních úřednících – to jsou městské a krajské úřady. A ti úředníci, kteří jsou zaměstnaní na městských či krajských úřadech, jsou, použijeme-li historický pojem, podobojí. To znamená, že vykonávají jak státní správu, tak samosprávu. To by ani tak moc nevadilo, ale velmi vadí to, že mají jedno velení – a to velení samosprávné.
Nejlépe to jde vysvětlit na příkladu – každý ví, co je to stavební úřad. Já dodávám – stavební úřad je státní správa. Úředník tohoto stavebního úřadu má např. bdít, aby se stavební povolení nevydávalo tam, kde to prostě nejde. Jenže v případě, že je stavebníkem město, v jehož městském úřadě je tento úředník zaměstnán, to znamená, že by se musel vzepřít svému nadřízenému a říct – to stavební povolení ti prostě nevydám. Je snadné vykonávat dobře státní správu proti přání svého přímého nadřízeného? Jistěže ne. A to už proto, že každé rozhodnutí úředníka i z oblasti státní správy bude hned dáváno do spojitosti se samosprávnou politikou, s níž nemá nic společného – vyjma tohoto vlivu, od kterého by se ale většina úředníků vykonávajících státní správu raději odstřihla. A já opět dodávám – odstřihnuta by být měla.
Tedy abych se vrátila ke zveřejněným případům.
Rozhodnutí krajského úředníka v oblasti státní správy může být buď dobré nebo špatné měřeno zákony a někdy zdravým rozumem. Nemůže být nikdy chápáno jako rozhodnutí samosprávy proti jiné samosprávě. Pokud je tak vnímáno, pak je to proto, že tu máme zdvojený model veřejné správy, kdy pod jednou střechou a jednou hlavičkou fungují státní správa a samospráva, dokonce často dovedená do takové „dokonalosti“, že se spojuje i v osobě jednoho úředníka.
Vyznat se v tom není pro laickou veřejnost snadné, podobně jako pro novinářskou obec. Pokusit se však alespoň zapamatovat si, že státní správa a samospráva jsou dvě odlišné věci, a pokusit se je oddělovat, o to bychom se měli snažit všichni – ono nám ani nic moc jiného nezbývá, když to tak prostě je.
A ještě malý dovětek:
K Přerovu a referendu – nevidím chybu na straně krajského úřadu – ten konstatoval porušení zákona, což mu jeho „státní“ povinnost velí. Vidím „míč“ na hřišti přerovské radnice, která referendum udělat z nějakých důvodů prostě nechce. A o tom to je.
K Sudkovu a neoprávněně vyplaceným odměnám: Že je rozdílný názor kraje a ministerstva vnitra není neobvyklé. Ale opět je Černý Petr na straně sudkovské samosprávy. Nepřipadne-li zastupitelům nehorázné splést si obecní, už tak chudou, pokladnu, s dojnou krávou, vidím to na další referendům – s otázkou Chcete nové volby? ANO-NE.
A žádný státní úředník pod hlavičkou kraje Přerovu ani Sudkovu nepomůže, selže-li samospráva a její zdravý, kolektivní rozum.
© Mgr. Jana Hamplová
advokátka