Karikatury karikatur a boření hranic obvyklé důstojnosti
Téma, které ovládlo poslední dny tisk, mne přimělo k řadě úvah, které mohou být pro leckoho na první pohled nepřijatelné. Hodlám se totiž zastat politiků a jejich partnerek, kteří se ocitají v pozici zoufale působících žalobců v případech ochrany osobnosti. Prvně jmenované až tak nemusíme, jejich partnerek je nám leckdy líto, v horším případě jsou nám nesympatické už jen proto, že mohou s nenáviděným guru žít – to podle vlastních politických sympatií. Takže rádi čteme, jak soudy zamítají jednu žalobu politiků na ochranu osobnosti za druhou se slovy – dobře jim tak, musí vydržet více než běžný smrtelník. Nezastávám vždy tento názor.
Například – líbí se mi Zelený Raoul. Byly doby, kdy zejména kvůli němu jsem si kupovala Reflex. Výtvarník Mareš je navíc po čertech vtipný mužský, a to je vždy více sexy než cokoli jiného. A scénáristé příběhů komiksu rovněž tak. Jen se mi zdá jaksi ubohé a jejich IQ nehodné dělat karikatury samotných karikatur – protože současní politikové nic víc nejsou. Karikatura se karikaturou ruší a stává se trapností. A zasáhne-li navíc do sféry bytostného soukromí, pak dokonce trapností z mého pohledu žalovatelnou. Svoboda slova je hezká věc – ovšem nevím, jak mne v tzv. veřejném zájmu povzneslo ono slavné „hrk hrk“ na černém pozadí. Učili jsme se svého času, že karikatura má s určitou nadsázkou něco ( i kdyby jakkoli ostře a hraničně) zkritizovat nebo vyjádřit názor, a že vtip má být příběh s vtipnou pointou. Co bylo „hrk hrk“ nevím, ale karikatura ani vtip nikoli. Byl to prvoplánový obrázek s cílem zesměšnit a urazit dva partnery, z nichž jeden je náhodou politik, a světe div se, ve volném čase se také miluje se svou ženou. Tu činnost děláme skoro všichni. Ale že bychom si přáli něco takového o sobě vidět, o tom silně pochybuji, a to ani v rámci obrázku rozházeného v počtu deseti kusů do schránek sousedů.
Přesto nám soudy vzkazují – politik a jeho životní partner musí vydržet všechno. Ať to souvisí s politikou nebo ne. Plivnout na ně a zesměšnit je lze kdykoli jakkoli. Ale to přece není pravda. Ani podle zákona, ani podle zdravého rozumu. Jistě – objeví-li se Petra Buzková u moře nahoře bez, musí počítat s tím, že po tom bulvár sáhne. Ale zasloužila si podobný atak Petra Paroubková? Ne.
Hranice obvyklé důstojnosti se však přesto díky rozhodování soudů boří. Ptáte-li se pak po důvodech, proč ctihodní mužové naší společnosti nebo obecně ženy nemíří do politiky, pak tady máte jeden – nechtějí být terčem prvoplánových a vulgárních narážek jen proto, že vstoupili mezi lovnou zvěř. Svatí a bezchybní lidé totiž neexistují. Každý z nás má třináctou komnatu, a je na médiích a pak následně na soudech, zda hranici obvyklé důstojnosti umí odhadnout.
A tak zatímco plně uznávám, že je na místě zkarikovat páně Kalouskovu politickou nevinnost, páně Topolánka smysl pro rodinu, páně Grebeníčka smysl pro demokratické hodnoty ve své rodině, páně Paroubka za nábor černých duší ve svém volebním kraji, páně Svobodu za soud s charitou o majetek a paní zelenou Kateřinu za fatální neznalost biomasy, a konec konců i odhalené milenky politiků majících jinak plná ústa charakteru, nicméně obrázky bývalého ministra Březiny souložícího s kde kým, psychologickou impotenci zaručující ztvárnění milostného aktu manželů Paroubkových degradující formou, a uvedení nehorázné lži ve zprávě pana Kubiceho jsou věci hodné odsouzení k omluvě.
Proč? Protože solidní karikatura má sloužit veřejnému zájmu, nejen jen tak někoho zesměšňovat a urážet, a lhát v jakémkoli dokumentu určeném třetím osobám je prostě nehoráznost. Proč těmto věcem poskytují soudy vlastně ochranu? V jakém je to veřejném zájmu?
Kritizujme politiky ostře a tvrdě, odhalujme jejich kauzy, pranýřujme vše, co páchají a z čeho je nám už na nic, vztyčenými prostředníčky i jinými oudy na fotkách z vládních vil v Itálii počínaje a milionovými úplatky konče, ale netolerujme prvoplánové trapné zesměšnění, urážky a ponižování. A hranici mezi tvrdostí kritiky a něčím, co je přes čáru, musí nalézat soudy. A zde, zdá se, mírně selhávají. Jakoby politik a jeho manželka byli opravdu masem, které lze rozcupovat od souloží přes potraty – v zaštítění právem na svobodu slova. Svobodu slova ale nelze zaměňovat za svobodu vulgarity, svobodu zasahovat do soukromí, svobodu urážet a zesměšňovat ostatní. I kdyby to byli politikové.
Není bez zajímavosti, že vysoce postavené osobnosti práva se soudí za dvouslovné označení „justiční mafie“, když je tak po zveřejnění kauzy Čunek tituluje celý národ, zatímco soudci se občas neumí dost empaticky vžít do jinak jasných osobnostních zásahů. Politikové sice žalobami mrhají a tím je činí inflačními, nicméně to by nemělo být překážkou projednání každé jedné se vším uvědoměním si, co zaručuje právní řád této země – totiž že každý má právo na ochranu své cti a důstojnosti. A jejich ochrany se mu musí dostat.
© Mgr. Jana Hamplová
advokátka