Povinnost informovat a právo na informace
2001 – Právo občana na informace je předpokladem fungování demokratického systému, protože být informován je předpokladem uplatňování jiných práv občanů, jejich účasti na veřejném životě a nástrojem kontroly vůči veřejné správě.
Ústavní záruky
Listina základních práv a svobod, které je součástí našeho ústavního pořádku, zaručuje právo na informace ve svém článku 17, odst.1, a zde také stanoví, že i obce (nejen státní orgány) jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Protože právo na informace není zakotveno podrobněji, jeho realizace v praxi bývá obtížná. Problémy působí již vágní pojem “přiměřeným způsobem”, jehož výklad bývá subjektivní a často velmi svérázný. Navíc je doposud v České republice zažitá spíše tendence informace utajovat, respektive nezveřejňovat, anebo je zveřejňovat neúplné či nic neříkající.
Osobně se domnívám, že veřejné by měly být všechny informace, které nepodléhají režimu státního, služebního a hospodářského tajemství, údaje chráněné dle zvláštních předpisů institutem povinné mlčenlivosti a údaje, které lze podřadit pod režim ochrany osobních dat.
K ústavnímu zakotvení práva na informace lze tedy říci, že de jure je zaručeno, v praxi však je jeho uplatnění problematické.
Samosprávné orgány by však nemusely čekat na striktní právní úpravu a v duchu logické úvahy s respektováním dosavadní právní úpravy by měly v co nejširší míře informace poskytovat.
Možnosti orgánů obce informovat o své činnosti
Zákon o obcích zná jednu přesně stanovenou povinnost informovat, a to ve věci vyúčtování rozpočtu a o návrhu rozpočtu obce. Zde stanoví dokonce lhůtu – 15 dnů před projednáváním v zastupitelstvu.
Specifické postavení má také ustanovení o povinnosti obce informovat o záměru převést či pronajmout nemovitý majetek minimálně po dobu 30 dnů. Opět zde platí, že dělají-li dva totéž, nemusí to být totéž. Obce samy volí přiměřený způsob, a tak některá obec má zájem opravdu informovat, jiná jen splnit formální povinnost a poté odprodat či pronajmout nemovitost např. protekčně. Mám za to, že posouzení přiměřenosti dokáže každý občan. Pravdou však je, že zdá-li se mu zveřejňování nedostatečné, nic s tím nenadělá.
Méně podrobně pak zákon upravuje otázku zápisů z jednání zastupitelstva a obecní rady, které by měly být dalším pilířem informovanosti občanů. Stanoví sice, že zápis z jednání zastupitelstva má být uložen k nahlédnutí, podrobnosti o jeho obsahu a náležitostech však chybějí. V praxi se pak stává (někdy účelově a jindy z neznalosti), že ze zápisu nelze v podstatě nic vyčíst, anebo je vyhotovován odděleně od usnesení apod. Pokud jde o obecní radu, té zákon povinnost vyhotovovat zápis přímo neukládá, a zcela opomíjí otázku případné veřejnosti zápisu. Praxe je taková, že většina obcí považuje zápis z jednání rady za neveřejný a nedovoluje do něj občanům nahlížet. Tento postoj je jednoznačně nesprávný.
Zápisy ze zastupitelstva i z městské rady by měl být vyhotovován ve srozumitelné a jasné podobě a oba by měly být uloženy občanům kdykoli k nahlédnutí.
(Návrh novely zákona o obcích již zápisy upravuje podrobněji a oba považuje za veřejné – pozn. autorky).
Existuje však celá řada dalších možností, jak mohou orgány obce o své činnosti občany informovat. Stručně se pokusím některé připomenout:
– poctivé a úplné zodpovídání dotazů občanů, vznášených písemně či ústně vůči orgánům obce
– konání tiskových besed s občany
– využití místního tisku
– využití místního televizního vysílání
– besedy s mládeží, s důchodci, osobní angažovanost např. předsedů komisí apod.
Některé specifické situace
Nová doba s sebou přináší i nové problémy, které s přístupem občanů k informacím nepřímo souvisejí.
Např. je to možnost pořizovatzáznamy z jednání zastupitelstev (diktafony, videokamery). Podle mého názoru není zapotřebí jim bránit, neruší-li zasedání.
Místní vysílání se často stávají “kořistí” vítězného politického uskupení v obci, a není do něj vpouštěno cokoli opozičního. Záznamy z jednání zastupitelstva jsou pohodové obrázky, umně sestříhané, které poskytují všechno mimo opravdu objektivních informací.
Totéž lze říci o místních tiskovinách, tiskových besedách apod.
Opoziční názory se často neobjevují ani v zápisech ze zastupitelstva, a tak ani tento zákonem předpokládaný nástroj určité občanské kontroly neplní svou informační funkci.
(Návrh novely zákona o obcích předpokládá právo člena zastupitelstva na zaznamenání odlišného názoru do zápisu – pozn. autorky).
Přiměřená míra informací
Určit ji není jednoduché, ale obecně lze říci, že samosprávný orgán by měl informovat pravdivě a otevřeně o všem, čím se zabývá, a to ne až tehdy, je-li tázán, ale aktivně. Pokud některé informace nehodlá poskytnout, musí se opřít o zvláštní zákon. Platí tedy parafrázované pravidlo – co není zákonem dovoleno utajit, mělo by být veřejné.
Jsou smlouvy města s třetími subjekty veřejné?
Poměrně často se s polemikou na toto téma setkávám. zastávám názor, že by tato smlouvy měly být veřejné. Taková smlouva není totiž smluvním vztahem mezi dvěma soukromými osobami, ale mezi jednou soukromou osobou a veřejnoprávním subjektem, který odpovídá občanům obce.
Uzavře-li obec smlouvu, musí být schopna její obsah obhájit, vysvětlit a zdůvodnit, a ten, kdo do tohoto smluvního vztahu vstupuje, si musí být specifičnosti smluvního partnera – obce – vědom. Opačný postup by totiž zabránil jakékoli kontrole veřejnosti a je proti principům práva na informace.
Absurdní případy, kdy je dokonce text smlouvy a smluvní partner tajen radními například i před zastupiteli, pak již hraničí s přímým porušováním zákona o obcích.
Obecně lze říci, že rozumní zastupitelé se nebrání své občany informovat, naopak, snaží se je vtahovat do dění v obci a naslouchají jejich názorům. Tendence opačné, totiž odříznout občany od informací, jsou vždy podezřelé, ať už motivy jsou zištné či pouze jde o tzv. touhu mít privilegované informace. Pravdou však zůstává, že domoci se práva na informace např. soudní cestou je na léta a ztrácí tak svůj smysl. Je však velmi krátkozraké z řad zastupitelů na tuto skutečnost hřešit.
© Mgr. Jana Hamplová
advokátka