Obec vlastníkem proti své vůli?
Jak správně nakládat s ustanovením § 135 občanského zákoníku
Úprava ztrát a nálezů má v právním řádu svoji roli, a zástupci obcí ji vesměs znají. V poslední době si však mnohé instituce prostřednictvím příslušných ustanovení občanského zákoníku usnadňují určité konkrétní případy, a obce se ocitají nepochybně v zajímavé právní situaci. Ta zajímavost tkví v této otázce – lze nutit obec stát se vlastníkem věci, o jejíž vlastnictví nestojí, resp. jejíž vlastnictví přímo odmítá?
Připomeňme úvodem platnou právní úpravu. Ustanovení § 135 občanského zákoníku zní takto:
§135
(1) Kdo najde ztracenou věc, je povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen odevzdat ji obci, na jejímž území k nálezu došlo. Nepřihlásí-li se o ni vlastník do 6 měsíců od jejího odevzdání, připadá věc do vlastnictví této obce.
(2) Nálezce má právo na náhradu nutných výdajů a na nálezné, které tvoří deset procent ceny nálezu. Zvláštní právní předpis může jinak upravit oprávnění toho, kdo věc našel nebo ohlásil.
(3) Přihlásí-li se vlastník věci, která byla odevzdána obci podle odstavce 1, před uplynutím lhůty 6 měsíců od jejího odevzdání obci, je vlastník věci povinen nahradit obci náklady, které jí v souvislosti s opatrováním věci vznikly.
(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 platí přiměřeně i na věci skryté, jejichž vlastník není znám, a na věci opuštěné.
(5) Ustanovení odstavců 1 až 4 se nepoužije, stanoví-li zvláštní (např. zákon č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu apod.- pozn.autorky) právní předpis jinak.
Nabytí vlastnictví obcí tímto způsobem je speciální, pro jiný subjekt nemožný nabývací právní titul. V praxi však působí mnoho výkladových problémů. Proto neuškodí se nad některými právními aspekty zamyslet.
Po novele občanského zákoníku, provedené zákonem č. 359/2005 Sb., není nálezce povinen odevzdat věc státu, ale obci, na jejímž území k nálezu došlo. Z toho vyplývá, že nelze odevzdat kterékoli obci – ale obci podle místa nálezu. Pokud by bylo odezváno jiné obci, tato obec nemůže platně nabýt vlastnictví – bráno striktně podle textu zákona.
To se bude v případě sporu posuzovat podle katastrálního území (v intravilánu nebude problém, ale k nálezu může dojít i v extravilánu obce – pole, lesy apod.).
S klasickými movitými věcmi nebude patně problém, a obce se své odpovědnosti za zúřadování nálezů nezříkají. Nicméně jsou věci movité, kterým se obce budou bránit získat je tímto způsobem do svého vlastnictví – jde například o stavby, které nejsou přímo nemovitostmi, ale věcmi movitými – například neudržovaný opuštěný meliorační příkop, odpadní potrubí, kus mostu…tedy věci, s jejichž vlastnictvím je spojena nejedena povinnost udržovací, tedy výrazné náklady.
Podobných „věcí“, které byly opuštěny, je řada, a instituce, např. Policie, dochází-li jim trestní oznámení o tom, že někdo něco neudržuje, a Policie nedohledá vlastníka (díky změnám po roce 1989 není neběžné, že existuje řada podobných vybudovaných staveb bez vlastníka), žádá po obci, aby se postupem dle § 135 občanského zákoníku ujala vlastnictví. Nikoli samozřejmě z důvodu věci nalezené, ale z titulu věci opuštěné.
Připomínám to pouze z důvodu „právní čistoty“, protože v praxi nepůjde často rozlišit, zda jde o věc nalezenou, opuštěnou, úmyslně odloženou – obec bude vždy konfrontována s výše citovaným ustanovením, a s otázkou, zda se mu podřídit, nebo nikoliv. Otázkou je, zdali se obec může „vzepřít“, nebo zda se takto nechtěného vlastnictví ujmout musí. Z dikce občanského zákoníku vyplývá, že by „měla“, tedy že vlastnictví nabývá automaticky, bez ohledu na vůli obce. To, že to tak z občanského zákoníku vyplývá, neznamená, že to tak být nutně musí, resp. že je to správné, a budeme-li velmi přísní, zda je to vůbec v souladu s naším ústavním pořádkem.
V úvahách nemůžeme opominout nemovitosti, a otázku, zdali i nemovitost může být „opuštěnou“ věcí ve smyslu § 135. Podle ustanovení § 453, odst.2, které platilo do 31.12.1991, věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Z toho vyplývá, že zákon připouštěl vědomé jednání vlastníka, který věc „opustí“, vzdá se jí, a tím převede automaticky vlastnictví na stát, přičemž se uvádělo v odborné literatuře, že tak lze konat i ve vztahu k nemovitosti. Opomíjím nyní případy nátlaku minulého režimu na svobodnou vůli konkrétních osob, nicméně analogicky by bylo možné usuzovat i dnes, že i nemovitost lze „opustit“(byly publikovány názory, že opustit nemovitost je svobodná vůle každého vlastníka, a této možnosti ho nelze zbavit), ovšem na druhé straně je to příliš jednoduché řešení pro vlastníky nemovitostí, které se jim nechce udržovat (viz. ustanovení, že vlastnictví zavazuje), a z toho by bylo možné dovodit názor opačný. Z prvního případu by tedy bylo možné dovozovat, že i takto může obec nabýt k této nemovitosti vlastnictví.
Pokud jde obecně o nabytí vlastnictví obcí dle citovaného ustanovení, chápe se to obecně do té míry, že pokud by se vlastnictví ujal někdo jiný, může obec svoje vlastnictví vysoudit určovací žalobou.
Potud právní úprava a základní, obecně uznávaný a v odborné literatuře popsaný právní výklad k základním otázkám – v případě nemovitosti ovšem nejednotný i u odborné veřejnosti. Těch otázek s uvedeným ustanovením je ale mnohem více.
Je možné opustit kteroukoli věc a přenést tak za ni odpovědnost na obec?
To jistě ne. Uvědomme si, že opuštění věci je právní úkon jako každý jiný, a musí proto splňovat jeho náležitosti – tedy mimo jiné nesmí odporovat zákonu, ani jej obcházet, ani se příčit dobrým mravům. Proto není možné odložit nějakou věc na veřejném místě, přestat se k ní hlásit, a tak se zbavit odpovědnosti za ni. Typicky vraky aut – zde je dokonce zvláštní úprava v zákoně o pozemních komunikacích.
Může obec žádat úhradu na náklady spojené s údržbou přechodně opatrované věci? Má obec právo na nálezné?
Na obojí má obec právo jako každý jiný subjekt.
Musí obec přijmout vlastnictví, když o vlastnictví nestojí?
To je otázka nejsložitější. Jistě by se ozvali oponenti, ale osobně se domnívám, že pokud obec nechce do svého vlastnictví nějakou věc přijmout, nemůže ji k tomu nikdo nutit, a to ani občanský zákoník výše uvedenou právní úpravou. Vlastnictví může obec odmítnout, a protože náš právní řád nezná věc „ničí“, vzniká problém, kdo tedy by v daném případě byl vlastníkem. A opět si dovolím publikovat vlastní názor – v případě, že obec vlastnictví odmítne, musí vlastnictví převzít stát. A v tomto smyslu by se právní úprava měla doplnit.
A proč se tak domnívám?
Pro laickou právní veřejnost se pokusím stručně uvést základní argumenty, které rozvedu v nejbližším období v právně-odborné literatuře obšírněji.
Obec je sice veřejnoprávní subjekt, ale subjekt samosprávný
A jako takový nesmí být nucen k vlastnictví proti své vůli. Vycházím přitom z ústavního pořádku, konkrétně z ustanovení
Čl.11 Listiny základních práv a svobod
(1) Každý má právo (nikoli povinnost na základě zákona) vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Oporu najdeme i v samotném zákoně o obcích, konkrétně v ustanovení §2, odst.1: Obec je veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
Zjednodušeně řečeno – ani stát nemůže samosprávnému subjektu zákonem přikázat něco do vlastnictví, když to obec do vlastnictví nechce. (něco jiného byl samozřejmě historický majetek obce – i z něho by někdy obec možná raději něco odmítla, ale nelze odmítat historický majetek. Případ, který je popisován, se dotýká majetku, který obec nevlastnila, ale který se jí, na základě výše citovaného ustanovení, „nutí“).
Závěrem bych tedy konstatovala, že uvedené ustanovení je v právním řádu zcela správně, protože většinu konkrétních případů pod něj lze podřadit, a učinit vlastnické vztahy transparentní. Pokud obec chce přijmout vlastnictví tímto speciálním způsobem, nabude ho automaticky zněním zákona. Pokud by však vlastnictví odmítla (např. meliorační příkop, který se musí nákladně udržovat, a k němuž se nikdo nehlásí), tedy učinila relevantní právní úkon, vzniká problém, se kterým by si dnes patrně nikdo nevěděl rady, a konečné slovo by měl v případě sporu nepochybně až Ústavní soud. Věřím, že by konstatoval, že obec nemůže být nucena přijmout do vlastnictví něco proti své vůli, a že je na místě právní úpravu doplnit o ustanovení, které vlastnictví podobných věcí dořeší. Významnou roli by v těchto úvahách jistě hrál stát – což by nebránilo organizačně obce do procesu zainteresovat, ale pouze jako „prodloužené“ ruky státu – obdobně jako je tomu u přenesené působnosti.
Tento text nevznikla jako akademická úvaha. Uvedené případy se v obcích dějí, a obce se začínají postupu podle § 135 bránit – zejména tam, kde je s vlastnictvím spojena náročná údržba, úprava, rekonstrukce nebo odstranění věci apod. Obraně se nelze divit – obce by neměly odnášet neschopnost státu dostatečně nezajistit evidenci majetku zejména družstev, státních státků a státních podniků, které se rozpadly, zanikly, a dnes se obcím nutí majetky, které jako nelukrativní zůstaly ležet ladem, a je třeba, aby se o ně někdo postaral. Nikdo jiný než stát by to však být neměl – pokud se obec takové dědictví nechce ujmout dobrovolně.
© Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová
advokátka