2011 – Ochrana osobnosti ve veřejné správě

OCHRANA OSOBNOSTNÍCH PRÁV STAROSTY, ZASTUPITELE

A ÚŘEDNÍKA

JAK SE BRÁNIT PROTI NEPRAVDIVÝM INFORMACÍM V MÉDIÍCH

Lze bránit dobré jméno obce?

MÍSTNÍ TISK:

ODPOVĚDNOST JAKO „VELKÉ NOVINY“

© Mgr. Jana Hamplová

advokátka

červenec 2009

O kultuře politického života se napsaly už stohy papíru. Většinou se to však dotýkalo tzv. vysoké politiky. Ale i v obcích a městech se politická kultura tvoří, i v obcích a městech se útočí, uráží, napadá a používá silných slov.  Zastupitelé místních samospráv si moc dobře uvědomují sílu regionálního a místního tisku, dopad vyjádření do mikrofonu na zasedání zastupitelstev, ale ne vždy s tím umějí pracovat. Intenzita slovních i písemných projevů, článků a obecně politického boje si tak často nezadá s projevy v parlamentu, a pokud jde konkrétně o články, často ty místní překračují zákonný rámec více než texty ve „velkých“ novinách – to proto, že místní tisk si často ani neuvědomí, jak moc může šlápnout vedle. Přitom jeho odpovědnost je stejná jako odpovědnost Mladé fronty nebo Práva. Zastupitelé a občané si zase neuvědomují, že se ve svých projevech, vyjádřeních a písemných podáních mohou dopustit protiprávního, a někdy dokonce trestního, jednání. A tak v samosprávách se spoléhá na rčení „není žalobce, není soudce“, a na to, že se to v rámci sousedských vztahů „nějak“ přejde.  Na druhé straně se zase zvolení zástupci a úředníci mylně domnívají, že si musí dát líbit všechno – a tak si nechávají spílat, přecházejí urážky, protože to přece k politice patří. Proto neuškodí si připomenout základní právní rámec všech těchto vztahů.

OCHRANA OSOBNOSTI

Základní právní úprava

Podstata ochrany osobnosti je obsažen v čl. 10 Listiny základních práv a svobod (LZPS), a to takto:

Čl.10

(1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.

(2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

(3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.

To znamená, že právní řád považuje tyto hodnoty za natolik významné, že jsou zakotveny v LZPS, která je součástí našeho ústavního pořádku.

Občanský zákoník tuto úpravu v podstatě kopíruje, kdy klíčovým je ustanovení § 11:

§11

Fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

Pokud se zaměříme na uvedený text, musíme dojít k závěru, že ochrana poskytovaná citovanými ustanoveními se dotýká každého bez rozdílu, tedy jak běžného občana, tak politika, tak třeba umělce. Judikatura soudů je však (právem) poněkud jiného názoru. Ten spočívá v tom, že politik jako osoba veřejně činná musí počítat s vyšším stupněm kritiky, že tato kritika může být tvrdší, adresnější, zkrátka, lidově řečeno, že politik musí vydržet více. Z toho ale naopak pramení nesprávné přesvědčení, že politik, a to i komunální, musí vydržet všechno. Není to pravda. Je tedy podstatné dokázat najít hranici, kdy jde ještě o přiměřenou, byť tvrdou, kritiku, kdy jde o osobní urážky, a kdy dokonce o hrubé nepravdy na hranici pomluvy (viz dále „pomluva“). Tu hranici není někdy snadné určit, a rozhodně nezáleží jen na subjektivním vnímání dotčené osoby. To, že jde o zásah do osobnostních práv, musí být zřetelné objektivně, i třetí osobě, a zejména soudu, který eventuálně bude o tom, zda došlo či nedošlo k zásahu do osobnostních práv, rozhodovat.

A jak odlišujeme nároky podle občanského práva- ochrana osobnosti, a trestný čin pomluvy?

Ochrana osobnosti je komplexní občanskoprávní ochrana, pod kterou lze vztáhnout desítky, ne-li stovky, věcí (ohrožení cti, psychické trápení apod. s různým základem – od urážky až po zaviněnou smrt blízkého člověka – žaloby na nemocnice atd.). Pomluva znamená šíření nepravdivého údaje, který může dotyčnému způsobit újmu.

To znamená, že zásah do osobnostních práv nemusí znamenat šíření nepravdivého údaje, ale například i pravdivého údaje, který je ale takového druhu, že s ohledem na soukromí rozšiřován podle obecných mravních zásad (a někdy i zákonů) být nemá či přímo nesmí.

Příklad pro odlišení:

• Zásahem do osobnostních práv může být rozšiřování pravdivého údaje o počtu prodělaných interrupcí.
• Pomluvou je šíření nepravdivého tvrzení o počtu prodělaných interrupcí.    

Pomluvu charakterizuje ustanovení § 206 trestního zákoníku takto

Pomluva

(1) Kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

(2) Odnětím svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo jiným obdobně účinným způsobem

Tedy pomluvou nemůže být nikdy údaj pravdivý, ale pokud je šíření pravdivého údaje způsobilé zasáhnout do osobnostních práv, může být uplatněna ochrana podle občanskoprávních předpisů – ochrana osobnosti.

V souvislosti s komunální politikou je na místě zmínit ještě jednu skutkovou podstatu trestného činu, která souvisí s osobností člověka. Tou je skutková podstata trestného činu křivého obvinění. I kolem tohoto bývá v laické veřejnosti mnoho zmatků.

Připomeňme, jak křivé obvinění upravuje trestní zákon v ustanovení § 174:

Křivé obvinění

(1) Kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

(2) Odnětím svobody na tři léta až osm let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.

Starostové, kteří občas musí čelit trestním oznámením na svou osobu, se domnívají, že poté, co je případ odložen, mohou na autora podnětu policii dát podnět pro stíhání za křivé obvinění. Tak tomu není. Podnět policii tehdy, pokud se někdo domnívá, že byl spáchán trestný čin, může dát každý. Tedy podáním takového podnětu tuto skutkovou podstatu trestného činu nelze naplnit. Něco jiného by bylo, kdyby například zástupce firmy uvedl policii, že předal úplatek starostovi, a že ten tedy spáchal trestný čin, a ukázalo se, že to nebyla pravda. Tento zástupce firmy by mohl být z tohoto trestného činu křivého obvinění skutečně obviněn a stíhán, protože nedal jen podnět o prošetření policii, ale sám usvědčoval a označoval člověka ze spáchání trestného činu.

Právní obrana

Dojde-li k situaci, že se člověk cítí dotčen nějakým výrokem na svou adresu, ať ústním či písemným, nebo určitým jiným projevem, má právo se bránit. Často se mylně používá výroků „podám trestní oznámení na ochranu osobnosti“, nebo „urazil mne, dám na něho žalobu pro pomluvu…“, nebo „křivě mne obvinil, protože na mne podal podnět s podezřením ze spáchání trestného činu“, a tak dále. Představy jsou jedna věc, reálné možnosti druhá, a někdy, i když je člověk v právu, je nerozumné se soudit. Každý případ je přitom jiný, a říci si, co je v dané chvíli správné, efektivní, a hlavně jakou obranu zvolit, je obtížné. Zastávám však názor, že když přesáhnou zásahy do osobnostní sféry určité meze, člověk se bránit má. Jednak je to preventivní opatření, jednak každý musí nést odpovědnost za své výroky.

Jak tedy mohu bránit svou osobnost?

Trestní oznámení

Trestní oznámení je správnou cestou tam, kde o nás konkrétní osoba šíří prokazatelně nepravdivé údaje, tedy šíří o nás pomluvy. Trestní oznámení není nic složitého. Adresuje se Policii ČR, nejlépe na okresní úrovni, uvedou se v něm základní fakta, svědkové, popř. listinné důkazy, a Policie se sama ujme šetření. V případě, že shledá, že k trestnému činu došlo, sdělí pachateli obvinění, státní zástupce následně vznese žalobu, a soud rozhodne o trestu. V této věci pak oznamovatel v roli poškozeného pouze vypovídá u soudu. Může, ale nemusí mít advokáta, u soudu „proti sobě“ sedí státní zástupce a obžalovaný, oznamovatel není stranou sporu. Pachatele trestá stát. Usvědčit viníka musí státní zástupce.

Trestní oznámení je na místě i v případě křivého obvinění.

Žaloba na ochranu osobnosti

Pokud jde o žalobu na ochranu osobnosti, zde doporučuji pomoc advokáta, protože se nejedná o jednoduchou záležitost. Ten, který se cítí dotčen na svých osobnostních právech, je v pozici žalobce, ten, který do jeho práv zasáhl, je žalovaným. Předmětem žaloby je požadavek na omluvu, a někdy na finanční satisfakci. Její výše v podstatě záleží od úvahy soudu.

Občanský zákoník specifikuje práva dotčené fyzické osoby v § 13 takto:

 (1) Fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

(2) Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.

(3) Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

V případě žaloby na ochranu osobnosti si musíme uvědomit, že neseme nejen břemeno tvrzení, ale také důkazní.

POMŮCKA: KDY JDE A KDY NEJDE O ZÁSAH DO OSOBNOSTNÍCH PRÁV ZÁLEŽÍ NA TĚCHTO OKOLNOSTECH:

• Zda jde o nadsázku nebo nikoli
• Zda jde pouze o řečnický obrat
• Zda jde o přiměřenou kritiku
• Zda je v textu obsaženo znevážení
• Zda je v textu náznak trestné činnosti
• Zda text zasahuje do soukromí
• Zda text zasahuje do tělesné integrity
• Kde, před kým a jak to bylo řečeno
• Celkové vyznění (vážnost)
• Intenzita a proti komu směřuje
• Překročení mezí vnímaných obecně
• Kdo do osobnostních práv zasáhl
•  Zda má „útok“ reálný základ
• Zda výrok mohl způsobit újmu
• Rozsah zásahu, opakovanost

Zajímavých žalob na ochranu osobnosti či zajímavých postřehů a zkušeností kolem těchto žalob je víc než dost, a některé zde pro praktičnost zmíním.

• Krajský soud v Ostravě přiznal právo na omluvu a náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 50.000,- Kč zastupiteli města, kterého občan na veřejném zasedání označil za udavače, a to proto, že tento zastupitel ohlásil zaměstnavateli pohyb tohoto občana po areálu závodu, ve kterém neměl co dělat. Tedy tento občan byl protiprávně v provozu, kde byl cizím přístup zakázán, zastupitel města ve své pracovní pozici oznámil tuto věc zaměstnavateli, tedy jednal po právu a správně, a byl tímto protiprávně jednajícím občanem na veřejném zasedání označen za udavače. Krajský soud shledal tuto formu za zcela neadekvátní, přihlédl i k významu slova „udavač“ v jeho širším negativním smyslu, a přikázal občanovi omluvit se a zaplatit 50.000,- Kč.  Občan se odvolal, Vrchní soud v Olomouci ponechal rozsudek v platnosti, pouze snížil náhradu nemajetkové újmy v penězích dle své úvahy na 30.000,- Kč. Přesto je tento případ precedentní, protože se jednalo o poměrně přísný verdikt za dvě tři věty do mikrofonu na zasedání malého města. Soud přihlížel k tomu, že útočící občan jednal v daném závodě protiprávně, zastupitele napadl na zastupitelstvu, i když jeho vystoupení s jeho funkcí zastupitele nesouviselo, vyhodnotil jako velmi přitěžující motiv – snahu ponížit a poškodit politicky zastupitele, a také k tomu, že zasedání bylo přenášeno v přímém přenosu.
• Judikát Nejvyššího soudu ČR, S III, str. 172-173 charakterizuje zásah do osobnostních práv takto –  nepravdivé obvinění z nečestného jednání a  kritika přesahující obsahem, formou a cílem rámec kritiky objektivní a pravdivé. Přičemž hranice mezi kritikou objektivní a pravdivou a kritikou přesahující obsahem, formou a cílem rámec této kritiky je nejtěžší disciplína tohoto oboru. Pokusme se uvést příklady pro odlišení:
• Kritika objektivní a pravdivá: „Vážený pane starosto, tím, že jste předložil zastupitelstvu neúplný materiál, na základě kterého oni rozhodli špatně, jste město vystavil nebezpečí vzniku obrovských škod, a tyto škody skutečně nastaly. Nesete za to plnou osobní odpovědnost, a bylo by nejlepší, kdybyste odstoupil. Vaše práce v pozici starosty je nekvalitní, a vy sám děláte takové kroky, až člověk váhá, zda tomu nerozumíte, anebo máte i jiné důvody.“
• Kritika přesahující obsahem, formou a cílem rámec objektivní kritiky: „Starosto, dávno jsem věděl, že tvoje rozhodování odpovídá úrovni absolventu pomocné školy, schválně město decimuješ, protože ti to dělá radost, bylo by lépe, kdybys šel zametat chodníky, protože na nic jiného evidentně nestačíš, a nezaclánět tady v zastupitelstvu. Jsi doma pod pantoflem, a tady si hojíš mindráky!“

Rozdíl je zřejmý.

• Pozor by si měla dát i obec či město vydávající místní zpravodaj nebo podobnou tiskovinu. Pokud popustí místní politikové uzdu svým výrokům, může se tento tisk stát důvodem k žalobě na ochranu osobnosti na obec či město jako vydavatele. Omluvu a patrně nejvyšší finanční satisfakci 250.000,- Kč přiznal Krajský soud v Ostravě zastupitelce města, kterou v zavádějícím textu místní zpravodaj spojoval s právničkou, o níž bylo v tisku uveřejněno, že jezdila za klientem do věznice poskytovat mu namísto právních sexuální služby. V rádoby vtipném článku, který sice netvrdil, že se jedná o tuto zastupitelku (a skutečně se o ni nejednalo), bylo její jméno opakovaně spojováno ve slovním spojení typu „není to ona, která souložila, ale souložit by mohla, protože souložení není trestné“, a to téměř dvacetkrát v podobném duchu. Čtenáři mohli být zmateni, zda tedy se jedná o zmíněnou právničku či nikoliv, a samo uveřejnění dehonestujícího textu bylo hluboce urážlivé a zasahující do osobní sféry zastupitelky. Soud označil místní tiskovinu za škvár nejhoršího zrna, a přiznal jako náhradu uvedenou částku. Město jako vydavatel bylo v šoku, odvolalo se, ale Vrchní soud výrok potvrdil. Město tak podobná „legrácky“ přišla s náklady na téměř 300.000,- Kč. Přitom nemusí jít vždy o tak závažnou záležitost, ale i o zcela“nevinné texty“, které ovšem, když se ukáží jako zásah do osobnostních práv, mohou skončit u soudu. Tedy obec se může dostat i do pozice žalované.
•    Ředitelka mateřské školy v jedné malé obci byla na veřejném zasedání označena místostarostou obce za osobu, která nepatří k dětem, protože je k nim necitlivá, a neměla nikdy dělat ředitelku a nikdy pracovat s dětmi. Toto hodnocení řekl jako laik, nikoli pedagog, ovšem z titulu nadřízeného paní ředitelky, a motivem bylo spíše to, že manžel paní ředitelky patřil v obci ke kritikům práci radnice, což v řízení vyplynulo. Soud všechny tyto okolnosti zvážil, a přikázal se dotyčnému místostarostovi za daný výrok omluvit, mimo jiné i pro tento „nízký“ motiv. Omluvu musel z rozhodnutí soudu místostarosta přečíst na zasedání zastupitelstva.
• Jak vyplývá z výše uvedeného, soudy bývají přísnější v případě, že se nejedná o politika, u politiků bývají benevolentnější. Proto je nutné odlišit, zda útok směřuje proti zastupiteli, starostovi nebo úředníkovi. Je pravděpodobné, že by úředníkovi byla poskytnuta širší ochrana. 

A co text omluvy?

Sepsat dobře návrh na znění omluvy, protože tu navrhuje žalobce, je docela právní liga, a nevládají ji ani advokáti. Omluva musí být omluvou za zásah do osobnostních práv, nikoli tvrzením, prohlášením apod.

Nejlépe to předvést na příkladu.

Někdo vysloví, že „zastupitel, který má jen základní vzdělání, by vůbec neměl být připuštěn na kandidátku, a neměl by mít právo na zastupitelstvu mluvit, protože lze předpokládat, že je hloupý.“

Omluva typu:

„Prohlašuji, že zastupitel XY není hloupý, i když má jen základní vzdělání“, by nebyla soudem připuštěna, protože nevyjadřuje podstatu, za co by měla omluva být. Ostatně nikdo nikomu nebrání myslet si o komkoli cokoli, ale zákon brání použít takto dehonestující výrok, tedy nikdo nemůže ani tvrdit, že nikdo hloupý není, to není omluva.

Správně by mohla omluva znít takto:

„Omlouvám se panu XY za to, že jsem na zasedání dne… použil nevhodného výroku o jeho vzdělání a inteligenci způsobem, který byl urážlivý, a který mohl zasáhnout do jeho osobnostních práv.“

Tedy omluva je nejčastěji formulována tak, že se původce výroku omlouvá za nevhodnost výroku, za jeho nepravdivost, za jeho urážlivý charakter, tedy omlouvá se za to, že protiprávně zasáhl do osobnostních práv. Výroky nevyvrací ani nepotvrzuje (s výjimkou těch skutečně nepravdivých).

Úsměvný tradiční příklad  

Aniž chci snižovat vážnost rozhodnutí žádat po někom omluvu, uvedu desítky let vyprávěný příklad, na kterém lze také demonstrovat podstatu omluvy.

Franta řekl o Pepovi v obecním rozhlase:

„Pepa je korunovaný vůl!“

Když pominu, že kvůli této věci by asi soud spíše být neměl, aby nebyl Pepa vesnici pro smích, omluva by neměla znít „Omlouvám se Pepovi za to, že jsem o něm řekl, že je korunovaný vůl, protože to není pravda“, protože to Franta dost dobře tvrdit nemůže, ale omluva by měla směřovat na podstatu: „Omlouvám se Pepovi, že jsem na jeho adresu v obecním rozhlase použil vulgární výraz, a tím zasáhl nepřiměřeným způsobem do jeho osobnostních práv.“

A dál si může myslet, že Pepa je korunovaný vůl… Jen to nesmí hlásat v obecním rozhlase a Pepu „dehonestovat“. 

Zvukové záznamy, obrazové záznamy, fotografie

Dotazy, zda se smí na zasedáních zastupitelstva fotit a filmovat, už jsou dávno mnohokrát vysvětlovány – ano, pokud to neruší jednání. Ale jak je to s užitím těchto záznamů? Lze jimi zasáhnout do osobnostních práv? Podívejme se, co na to říká zákon, a to konkrétně občanský zákoník v ustanovení § 12:

§12

(1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením.

(3) Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.

V tomto jednom ustanovení se napřed obecně vyžaduje svolení fyzické osoby, ale v odst.3 se hned uvádí výjimka, která se zastupitelstva dotýká zejména pokud jde o tiskové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Jinými slovy novináři a reportéři mohou natáčet a fotit a psát, a svolení nepotřebují. Ale málo se už ví, že toto jejich právo na zpravodajství je omezeno – ani takto pořízené záznamy nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby, a užití musí být přiměřené.

Podstatné jsou pojmy „přiměřené použití“ a „oprávněné“ zájmy fyzické osoby. Typicky uveďme záznamy skryté kamery, které jsou nejvíce na hraně tohoto ustanovení. Mohou být použity tehdy, když:

• záznam, který byl takto točen, je použitý přiměřeně, což v praxi znamená například to, že když natočí tajně starostu, který ovšem neřekne zpravodajsky nic zajímavého, jen s tím vědomím, že není nahráván, užívá přemíru sprostých slov, nebo dělá nějaká gesta, nebo např. je záběr na jeho kalhoty s rozepnutým poklopcem, apod., není přiměřené pustit tento záznam jen proto, aby se „národ“ na jeho účet pobavil, když to jinak zpravodajsky nic nepřináší
• a není v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby. Oprávněným zájmem není to, aby osoba nebyla trestně stíhána, tedy odvysílání nemůže bránit jen to, že na základě záznamu může být osoba obviněna z trestného činu. Například ale když by, ad absurdum, byl zvukový záznam zpravodajsky důležitý, odhaloval závažnou trestnou činnost, ale osoba, která mluví, by nebyla oblečena (záznam ze sauny), může být odvysílán jen zvuk, nikoli obraz, protože právo na soukromí „těla“ je oprávněným zájmem této osoby

Uveďme však ještě jiný, více úsměvný příklad. V jednom místním tisku nevalné úrovně novináři fotili, a poté zveřejnili fotky nohou zastupitelů a zastupitelek, aby zkoumali, jak sedí, a co na to psycholog. V zásadě nic proti tomu, kdyby některé záběry nebyly foceny z podlahy, a nezachycovaly i spodní prádlo zastupitelek v sukni.  Zde je právě ta míra oprávněných zájmů – člověka tyto záznamy nesmí urážet, zesměšňovat, ironizovat, aniž to má právě jiný cíl než toto zesměšnění, ironii, urážku.

Není to samozřejmě bezvýjimečné. Vysocí politikové se nebudou patrně soudit proto, že je někdo zachytil s nějakou směšnou grimasou a otiskl to, v malém městě to už naopak může být problém.

Právo na svobodu slova a projevu a zpravodajské účely nesmí být zneužívány prvoplánově proto, že budu jiné zesměšňovat, a to bez ohledu na to, zda v tu chvíli jsou či nejsou politikové. A zase platí nepsané pravidlo – čím je politik výše, musí vydržet více, a naopak. Starostové malých obcí a měst, kde výkon jejich funkce odvisí i od přirozené autority a vážnosti, by měli být chráněni v podstatě jako každá fyzická osoba, jen patrně musí vydržet více kritiky své práce v mezích kritiky přiměřené.

Na druhé straně politikové cítí, že někdy žalobou nezískají, ale ztratí, jakkoli by byla oprávněná. Proto se Petra Buzková nesoudila s bulvárním deníkem za své obnažené fotky, naopak David Rath se za facku od dr. Macka soudil. Žaloba na ochranu osobnosti o justiční mafii je rovněž známá, a domnívám se, že dnes už by podána nebyla – žalobci veřejnou prezentací více ztrácí než získávají, a toto tvrzení bude platit, ať uspějí nebo ne.

To je ale vysoká politika, v níž platí jiná pravidla – někdy dokonce podobná publicita přináší politikům body. Starostové a zastupitelé obcí a měst, a rovněž tak úředníci na úřadech těchto obcí a měst, jsou na tom jinak, obzvláště v těch menších obcích a městech. Tam jedna pomluva nebo série urážek může člověka zničit a znevážit, řada zastupitelů vykonává povolání lékařů, učitelů a řady jiných, v nichž jsou v denním kontaktu se „svými“ občany, a proto je využití možností chránit svou osobnost více smysluplné a někdy doslova nevyhnutelné. Je-li zásah do osobnostních práv opravdu zásadní a prokazatelný, mělo by k důsledné obraně dojít.

Lze skloubit trestní oznámení a žalobu na ochranu osobnosti?

Není to v praxi moc běžné, ostatně žaloby na ochranu osobnosti nejsou obecně příliš četné, ale lze. Například když bude původce šíření nepravdivého údaje odsouzen podle trestního zákona pro pomluvu, může být po něm žádána omluva a finanční satisfakce. 

O peníze jde až v první řadě

• Nemajetková újma v penězích – co to je?

Ochrana osobnostních práv má více specifik. Jedním z nich je nemajetková újma v penězích, jinak řečeno finanční satisfakce. Pozor – nepleťme si to s náhradou škody. Finanční satisfakce je peněžité vyjádření zejména psychické újmy, tedy hodnoty, která nejde spočítat. Výše této újmy záleží v podstatě na úvaze soudu, jak soud přesvědčíme. Za úspěch ve sporu se považuje už výrok o omluvě, ať je finanční satisfakce přiznána či nikoliv. Soud je limitován pouze tím, že nemůže přiznat více, než žalobce žádá. Může přiznat méně nebo nic. Proto by měl být požadavek úměrný.

• Lze uplatnit náhradu škody?

Náhrada škody ve spojitosti s ochranou osobnosti naopak je nárok, který se dá spočítat. Náhradou škody může být například to, že žalovaný žalobce svými výroky tak poškodil, že žalobce přišel o obchodní zakázky, odstoupil mu někdo od nějaké smlouvy, díky psychické újmě nemohl chodit do práce, byl na neschopence a přišel o část mzdy apod. tedy náhrada škody je skutečná škoda a ušlý zisk, který se dá spočítat, jehož výše se musí prokázat, a lze při uplatnění nároku uspět.

Občanský zákoník odkazuje plně na obecnou právní úpravu v §16

Kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

• Kolik stojí žaloba?

Pokud jde o soudní poplatky, pak ten činí 1000,- Kč, v případě, že se žádá financ í plnění, pak 4% z požadované částky. Pokud jde o zastoupení advokátem, pak to bývá dle dohody nebo advokátního tarifu, a může být vysoce individuální. Obvykle se může pohybovat mezi 10000 až 20.000, v případě nemajetkové újmy to může být více.  V případě výhry uhradí náklady dle příslušné vyhlášky protistrana, v případě prohry může být naopak žalobce zavázán k úhradě právního zastoupení protistrany. Odvolací řízení je obdobně.

• Kolik stojí trestní oznámení

Trestní oznámení se neplatí. Pokud jej sepisuje advokát, hradí se odměna advokátovi.

Lze chránit „osobnost“, tedy pověst, obce?

Někoho by to možná překvapilo, ale teoreticky to možné je. Teoreticky proto, že v praxi o podobném případu ještě nevím. Nelze ale vyloučit, že o obci bude někdo šířit pomlouvačné výroky (sousední obec, média, jednotlivec), a obec usoudí, že se bude bránit. A jak to může udělat? Metod je více (viz dále obrana v tisku apod.), ale na tomto místě mám na mysli ochranu dobrého jména.

K tomu slouží ustanovení §19b občanského zákoníku:

 (2) Při neoprávněném použití názvu právnické osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho užívání a odstranil závadný stav; je možné se též domáhat přiměřeného zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích.

(3) Odstavec 2 platí přiměřeně i pro neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby.    

Obec by tedy mohla podat žalobu na ochranu dobré pověsti, a žádat omluvu obdobně, jako fyzická osoba, a určitě ji nelze vyjmout ani z finančního zadostiučinění. Obdobně kdyby obec byla poškozena nějakou reportáží, jež by nebyla objektivní a pravdivá, může se domáhat shodně omluvy například i od televize. Budou to však ojedinělé případy, možná žádné, ale tato možnost tady existuje. 

DESATERO K OCHRANĚ OSOBNOSTNÍCH PRÁV

1. Proti šíření hrubé nepravdy se lze bránit trestním oznámením pro pomluvu.
2. Proti zásahu do osobnostních práv se lze bránit žalobou na ochranu osobnosti
3. Žalobou na ochranu osobnosti se lze domáhat zdržení se zásahů, odstranění následků (zejména omluva) a finanční satisfakce (neplést si s náhradou škody).
4. V případě prokázání zásahu od osobnostních práv lze žádat i náhradu škody.
5. Nestačí tvrdit, že zásah vznikl (povinnost tvrzení), je třeba to prokázat (povinnost důkazní).
6. Obec nemůže jako právnická osoba spáchat pomluvu, ale může být žalována žalobou na ochranu osobnosti například jako vydavatel místního tisku nebo autor místního vysílání
7. Před podáním žaloby je vhodné vyzvat k mimosoudnímu řešení – tedy navrhnout tomu, kdo se zásahu dopustil, ať se omluví, popř. uhradí finanční satisfakci, dobrovolně.
8. V případě žaloby na ochranu osobnosti se doporučuje využít právní pomoci advokáta.
9. Není nutné se kvůli každému zásahu do osobnostních práv soudit. Je-li však zásah závažný, měl by poškozený svoje práva důsledně bránit.
10.  Právo na omluvu se nepromlčuje, právo na finanční satisfakci ano (promlčecí doba je 3 roky).

OCHRANA OSOBNOSTI V PRACOVNÍM PRÁVU

Právo na ochranu osobnosti upravuje i zákoník práce, a to právě pro oblast pracovně právních vztahů. Dotýká se to tedy jednak úředníků, a širším výkladem bychom mohli dojít k tomu, že i uvolněných členů zastupitelstva, protože to je vztah obdobný vztahu pracovně právnímu.  Zákoník práce přímo zakazuje zneužívání výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávního vztahu na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu nebo k ponižování jeho lidské důstojnosti (§ 7 odst. 2). POZOR – účastníkem pracovněprávního vztahu není jen podřízený, ale také spolupracovník se stejným pracovním a funkčním zařazením, a nadřízený (tedy pracovník odboru obecního úřadu, vedoucí odboru, tajemník, popř. starosta). Pod pojmem zneužívání výkonu práv a povinností si můžeme představit ledacos, je to interpretační pravidlo, které pak nachází obraz v praktických jednáních a výkladech případ od případu.  V případě porušování práv a povinností z rovného zacházení s muži a ženami přiznává výslovně zákoník práce zaměstnanci právo na přiměřené zadostiučinění (§ 7 odst. 4)  – ale poškozený zaměstnanec má právo samozřejmě na přiměřené zadostiučinění i v případech, kdy mu byla snížena lidská důstojnost nebo například vážnost i jinak. Zadostiučiněním se má na mysli hlavně omluva. V případě, že nebylo postačující zjednání nápravy přiměřeným zadostiučiněním a byla snížena důstojnost nebo jeho vážnost zaměstnance na pracovišti, má zaměstnanec právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výši náhrady určí soud s přihlédnutím k závažnosti a k okolnostem, za nichž k porušení práv a povinností došlo.

Je vidět, že právní úprava ochrany osobnosti zaměstnance v zákoníku práce je obdobná jako v zákoníku občanském, resp. toto právo rozšiřuje o další právní rovinu – pracovněprávních vztahů. To se bude v obcích dotýkat hlavně úředníků.

DALŠÍ JEDNÁNÍ NAPLŇUJÍCÍ ZNAKY TRESTNÉHO ČINU

Nelze nezmínit, mimo pomluvy a křivého obvinění, ještě další skutkové podstaty trestných činů, které s tématem ochrany osobnosti souvisejí.

Útok na státní orgán

V § 153, odst.1 trestního zákona najdeme skutkovou podstatu trestného činu útoku na státní orgán 

Kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.

V ustanovení je řečeno vše podstatné. Jedná se o závažné jednání, kdy se pachatel snaží násilně vynutit nějaké rozhodnutí orgánu státní správy a samosprávy, tedy může se to dotknout i úředníků. Takové jednání by mělo být oznámeno vždy. Byť se jmenuje skutková podstata útok na státní orgán, vztahuje se i na samosprávu.

V § 154 je dále podobné jednání rozvinuto:

Kdo jinému vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu

a) v úmyslu působit na výkon pravomoci státního orgánu, nebo

b) pro výkon pravomoci státního orgánu,

bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

(2) Kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo peněžitým trestem.

To se může týkat správního řízení (přestupkové, stavební), a jak je vidět z posledního odstavce, trestná je i pomluva státního orgánu (mohou to být odbory úřadu apod.)

Útok na veřejného činitele

S útokem na veřejného činitele se lze setkat napříč veřejnou správou, a trestní zákon o něm hovoří v § 155 takto:

(1) Kdo užije násilí

a) v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele, nebo

b) pro výkon pravomoci veřejného činitele,

bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.

(2) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán,

a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní,

b) ublíží-li takovým činem jinému na zdraví, nebo

c) způsobí-li takovým činem větší škodu.

(3) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví.

(4) Odnětím svobody na osm až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

Pokud by při čtení textu jevilo ustanovení jako víceméně pro samosprávu nezajímavé, není tomu tak. Není to dlouho, kdy v Havířově střílel pachatel na zastupitele, když nechtěli vyhovět jeho požadavkům. Zastřelil jednoho zastupitele, a bylo zřejmé, že měl záměr zastřelit jich více, možná i všechny.

Opět platí, a asi o tom nelze vůbec pochybovat, že takové každé jednání je nutno oznámit. Svým způsobem se jedná také o zásah do osobnosti zastupitele, popř. úředníka, a proto je na místě zde tyto skutkové podstaty uvést.

JAK SE BRÁNIT PROTI NEPRAVDIVÝM INFORMACÍM V TISKU

To, že se občas v tisku objeví informace, která se nezakládá na pravdě, nebo je zkreslená, s tím se asi setká čas od času každý starosta či zastupitel, a samozřejmě i úředník, pokud se jednalo o oblast dotýkající se jeho práce pro úřad obce či města. A starostové, zastupitelé či úředníci píší stížnost i a rozhořčené maily šéfredaktorům, jak to přehnali, a jak lžou, a jak by to měli napravit… tedy sice uleví svým emocím, nicméně nevyřeší nic. Řešení přitom existuje, a jen je nutné si o něj kvalifikovaně říct. Problematiku řeší tiskový zákon číslo 46/2000 Sb.

Právo na odpověď (§10)

Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby (starosty, zastupitele, úředníka), anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby (tedy také obce), má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění odpovědi. Vydavatel je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit.

V případě, že by odpověď nebyla otištěna, lze se domoci této povinnosti soudní cestou. Tedy nepomohou stížnosti a žádosti, aby novináři uvedli tvrzení na pravou míru, ale je nutné adresovat deníku žádost tohoto znění:

Redakce (vydavatel) XY (adresa)

Žádám, aby byla ve smyslu § 10 zákona č.46/2000 Sb. (tiskový zákon) uveřejněna moje odpověď na sdělení obsažené v článku ABC ze dne…

Ze žádosti o uveřejnění odpovědi musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení, obsažené v uveřejněném sdělení, dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby.

Návrh znění odpovědi:

TEXT ODPOVĚDI

podpis

Text odpovědi nemůže být jakýkoli, zákon stanovuje určité meze, a to takto:

1. Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se uveřejněné tvrzení uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje.
2. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení
3. Je-li napadána jen část sdělení, pak musí být úměrná této části.
4. Z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí.

O odpověď nelze žádat opakovaně.

POZOR NA LHŮTU:

Žádost o uveřejnění odpovědi musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v periodickém tisku, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká.

POZNÁMKA:

I když uplatním právo na odpověď, není tím dotčeno právo domáhat se práv na ochranu osobnosti. To znamená, že mohu žádat ihned odpověď podle tiskového zákona, a mohu žádat i omluvu a satisfakci podle občanského zákoníku, anebo, v krajním případě, na autora článku podat trestní oznámení pro pomluvu (trestní oznámení na právnické osoby se nepodává, jen na jednotlivce).   

Právo na dodatečné sdělení (§11)

Jestliže bylo v periodickém tisku uveřejněno sdělení o trestním řízení nebo o řízení ve věcech přestupků vedeném proti fyzické osobě (tedy i starostovi, zastupiteli či úředníkovi), anebo o řízení ve věcech správních deliktů vedeném proti fyzické nebo právnické osobě (tedy i proti obci), kterou lze podle tohoto sdělení ztotožnit, a toto řízení nebylo ukončeno pravomocným rozhodnutím, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění informace o konečném výsledku řízení jako dodatečného sdělení.

Vydavatel je povinen na žádost této osoby informaci o pravomocném rozhodnutí jako dodatečné sdělení uveřejnit.

To se dotýká například i řízení o pokutách pro obce, šetřeních ÚHOS apod. , a rovněž i případů, kdy je stíhán starosta či kdokoli jiný. Stává se, že média informují s velkými titulky o udělených pokutách pro obce, nebo o stíhání starostů, a mají na to nepochybně právo z důvodu publicity veřejné správy, ale na druhé straně dotčený má právo, až řízení skončí, zveřejnit výsledek – má se na mysli patrně ten pozitivní, protože o negativních informují média ráda sama. Ukončení šetření a zrušení pokut je až tak nezajímá.  Zajímá to ale naopak ty, kteří byli zproštěni viny, nebo bylo zrušeno jiné pro ně zpočátku negativní rozhodnutí.

Tak jako žádost o odpověď i žádost uveřejnění dodatečného sdělení musí mít písemnou formu.

POZOR NA LHŮTU:

Žádost musí být vydavateli doručena nejpozději do 30 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým bylo řízení pravomocně skončeno, jinak právo na uveřejnění dodatečného sdělení zaniká. Bylo-li pravomocné rozhodnutí zrušeno, platí to obdobně.

Co musí udělat vydavatel, když obdrží žádost o otištění odpovědi nebo dodatečného sdělení

Odpověď nebo dodatečné sdělení je vydavatel povinen uveřejnit

1. ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení
2. takovým způsobem, aby nové sdělení bylo umístěním a formou rovnocenné a rozsahem přiměřené napadenému sdělení, a je-li napadena pouze jeho část, této jeho části,
3. s výslovným označením „odpověď “ nebo „dodatečné sdělení“,
4. na vlastní náklady,
5. v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení,
6. s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení žádá.

Vydavatel je povinen uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení, není-li to možné,  vydavatel je povinen tak učinit v nejbližším následujícím vydání stejného periodického tisku.

Vydavatel je povinen o tomto postupu do 8 dnů ode dne doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení písemně informovat osobu, která žádost podala, a v této informaci označit vydání periodického tisku, v němž dojde k uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení.

Není-li možné odpověď nebo dodatečné sdělení uveřejnit ve stejném periodickém tisku, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, je vydavatel povinen na vlastní náklady zajistit uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení za podmínek stanovených tímto zákonem v periodickém tisku, na němž se dohodne s osobou, která o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení žádá. Předmětem takové dohody musí být též místo a forma uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení.

V případě, že vydavatel nesplní svoji povinnost, lze se obrátit na soud, a to do 15 po uplynutí lhůty stanovené pro uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení u soudu zaniká. Tedy lhůta není dlouhá, a je nutno ji ohlídat.

Může vydavatel zveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení odmítnout?

Ano, ale pouze v zákonem předpokládaných případech.

Těmi případy jsou:

1. uveřejněním navrženého textu by byl spáchán trestný čin nebo správní delikt
2. uveřejnění navrženého textu by bylo v rozporu s dobrými mravy
3. napadené sdělení, popřípadě jeho napadená část, je citací sdělení třetí osoby určeného pro veřejnost nebo jeho pravdivou interpretací a jako takové bylo označeno nebo prezentováno

(To znamená, že je-li v textu přímá řeč s názorem někoho, nelze proti tomu žádat odpověď)

• jestliže žádost o její uveřejnění směřuje vůči sdělení uveřejněnému na základě prokazatelného předchozího souhlasu osoby, která žádost podala.

(Tedy nelze žádat odpověď proto, že jsem si ji rozmyslel, a mám jiný názor než ten, který jsem již jednou odsouhlasil)

• jestliže ještě předtím, než mu byla žádost o jeho uveřejnění doručena, uveřejnil sdělení odpovídající dodatečnému sdělení z vlastního podnětu a dodržel přitom podmínky stanovené tímto zákonem.

MÍSTNÍ TISK

Pokud hovoříme o ochraně osobnosti, právech a povinnostech vydatele, pak je nutné připomenout více než hlasitě, že to vše se týká i místního tisku. Vydavatelem je obec či město, a proto v případě, že dojde ke sporu, bude obec a město žalováno. Proto je důležité nepodceňovat obsah tisku, nenechávat na stránkách místních zpravodajů probouzet vášně a tisknout kde komu kde co, protože odpovědným je právě – vydavatel.

Nejvíce problémů vzniká při rozdělení zastupitelstva na dva (někdy i více) táborů, kdy místní tisk je propůjčen jen koalici apod. je to velmi zrádné, protože i jiní zastupitelé mají právo na uveřejňování odpovědí, potažmo jednostrannost bývá terčem i politické kritiky.

Navíc soudy zásahy do osobnostních práv v místním tisku vydávaném radnicí vnímají jako závažnější zásah, protože vycházejí z premisy, že obecnímu tisku lidé více věří, neboť je vydáván určitou pro ně jasnou autoritou. Jinými slovy lidé chápou radniční tisk často tak, že co tam „pan starosta“ napíše, je taky pravda.

MÍSTNÍ VYSÍLÁNÍ A MÍSTNÍ ROZHLAS

Není to sice až tak rozšířené, ale v některých obcích mají místní televizní vysílání. A protože ho často dělají na základě poloprofesionálních ochotníků, nebo redaktorů z místních zdrojů, a taky do éteru pouští zastupitele s jejich projevy, názory apod., je nebezpečí, že i na této půdě dojde k zásahu do osobnostních práv.  Opět platí, že odpovědným za obsah je dané město, a může být proto terčem žaloby na ochranu osobnosti.

Mizející, ale někde ještě fungující, vysílání obecného rozhlasu, obdobně. Výroky pronesené do celé obce a z neopatrnosti zasahující do osobnostních práv někoho, může být důvodem právní obrany proti obci jako provozovateli. 

DROBNOSTI O OCHRANĚ OSOBNOSTI V SAMOSPRÁVĚ

Pokud hovoříme o ochraně osobnosti a možné žalobě na ochranu osobnosti, musíme si uvědomit i to, kdo na koho vlastně co může podat. Stručně řečeno – je to v podstatně neomezené.

Žalobu na ochranu osobnosti může podat:

• Starosta na zastupitele a naopak
• Zastupitel na zastupitele
• Zastupitel na úředníka a naopak
• Zastupitel na občana a naopak
• Zastupitel na obec jako vydavatele tisku
• Občan na úředníka a naopak

A tak bychom mohli pokračovat…

Pokud by chtěla obec chránit svou pověst a dobré jméno u soudu, bylo by dobře, kdyby nechala toto rozhodnutí schválit zastupitelstvo, minimálně pak radu, a na vedení sporu vyčlenit v rozpočtu peníze.

Žalobu na ochranu osobnosti mohu kdykoli vzít zpět, oznámení pro pomluvu ne, pokud se nejedná o osobu blízkou.

Častěji se používá trestní oznámení, mnohem účinnější a s větší nadějí na úspěch má žaloba na ochranu osobnosti. Tam jsme pánem sporu, máme v rukou důkazní řízení, a je snazší prokázat zásah do osobnostních práv víc než trestný čin.

STAROSTA, ZASTUPITEL ČI ÚŘEDNÍK JAKO TERČ PŘESTUPKU (TRESTNÉHO ČINU)

Je-li tématem této přílohy osobnost zastupitele, starosty či úředníka, musíme připomenout, že vůči těmto osobám může být spáchán ze strany občanů i přestupek či trestný čin. Uveďme ty klasické a nejvíce pravděpodobné vztahující se k danému tématu.

Přestupek proti občanskému soužití (§49 přestupkového zákona)

Tohoto přestupku se dopustí ten, kdo mj. jinému ublíží na cti tím, že ho urazí nebo vydá v posměch, úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním.

Kdo zesměšňuje jiného, uráží apod., může být nejen napaden žalobou na ochranu osobnosti, ale též oznámen pro tento přestupek. Použití obou způsobů právní ochrany se nevylučuje. Někdy čelí úředníci obcí verbálním útoků, i tomu zesměšnění, a pak je na místě obrana přes přestupkový zákon.

Trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci (§196 trestního zákona)

Kdo skupině obyvatelů vyhrožuje usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok.

Pokud by někdo vyhrožoval zastupitelům usmrcením, ublížením na zdraví nebo způsobením škody velkého rozsahu, je na místě využít tohoto ustanovení.

Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení (§198 trestního zákona)

Kdo veřejně hanobí skupinu obyvatelů republiky mj. pro jejich politické přesvědčení bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Výtržnictví (§202 trestního zákona)

Kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti mj. zejména tím, že napadne jiného, hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh shromáždění (tedy např. konání zastupitelstva) bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.

Ublížení na zdraví (§221 trestního zákona)

Kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta. Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li takový čin mj. na jiném pro jeho politické přesvědčení.

Vydírání (§235 )

Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta. Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel mj. potrestán, spáchá-li takový čin na jiném pro jeho politické přesvědčení.

Poznámka: Podobný případ byl zaznamenán na Moravě v jednom malém městě. Zastupitelé pod pohrůžkou násilí nutili kolegu podepsat vzdání se mandátu zastupitele. Byli odsouzeni pro trestný čin vydírání.

Pravomoc orgánů obce v případě podávání žalob

Podání žaloby za obec není rozhodně běžnou záležitostí (nepočítaje žaloby proti dlužníkům), a je proto na místě si ujasnit, kdo o podání žaloby rozhoduje. Pravomoci na obci jsou dány jasně:

• Vyhrazená pravomoc zastupitelstva
• Vyhrazená pravomoc rady (není-li, řeší až na výjimky starosta obce)
• Ostatní, neupravená – spadá radě (starostovi) pokud si ji zastupitelstvo nevyhradilo

Výkladem pak lze mimo jiné dojít k tomu, že zastupitelstvo rozhoduje vždy tam, kde má dojít k čerpání peněz z rozpočtu, když na daný účel zatím nebyly peníze vyčleněny.

Tedy v případě podání žaloby na ochranu dobrého jména a pověsti právnické osoby, tedy obce, s žádostí o finanční satisfakci 500.000,- Kč, musí být věc předložena k rozhodnutí zastupitelstvu, aby na vedení sporu vyčlenilo peníze. Je to i obrana starosty, popř. radních, pro případ prohry ve sporu. Pak obec hradí i náklady protistrany.  A protože „po boji je pak každý generál“, je na místě, aby to byl právě nejvyšší orgán, který dá k vedení sporu zelenou.

Jinak pokud jde o jiné druhy žalob, a není-li měněn rozpočet, spadá tato pravomoc do pravomoci tzv. zbytkové, tedy radě, a zastupitelstvo si ji může vyhradit.

Byť by výkladem mohlo dojít k tomu, že v případě, že starosta vykonává pravomoc rady, může o podání žalob rozhodovat on, na jeho místě bych to nedělala. Podání žaloby a vedení soudního sporu tohoto druhu je tak náročnou věcí, že by mělo mít silnější mandát než rozhodnutí jednoho člověka.

KDO ROZHODUJE O ŽALOBĚ NA OCHRANU OSOBNOSTI? KTERÝ SOUD JE ODVOLACÍ?

O žalobě na ochranu osobnosti rozhoduje v prvním stupni Krajský soud podle místa bydliště žalovaného. Rozhoduje jeden samosoudce. Odvolacím orgánem je Vrchní soud buď v Praze, nebo v Olomouci. Odvolací soud rozhoduje v senátu tří soudců.

V některých případech je připuštěno dovolání k Nejvyššímu soudu (když jsou obě rozhodnutí odlišná, tak vždy, když jsou stejná, pak jen z toho důvodu, je-li o významnou právní otázku), a vždy se může v závěru jít až k soudu ústavnímu, protože, jak jsem uvedla v úvodu, se jedná o hodnoty chráněné ústavním pořádkem.

KDO ZASTUPUJE OBEC U SOUDU?

Obec zastupuje u soudu, a to ať jako žalobkyni nebo žalovanou, starosta (ze zákona jako osoba zastupující obec navenek), a ten také jezdí k soudům, je-li nutná jeho účast nebo ji sám chce.  

POZOR: Aby mohl starosta u soudu vystupovat jako starosta, nestačí mu občanský průkaz, ale musí mít též potvrzení o tom, že byl zvolen starostou (např. výpis usnesení).

Jinak si obec většinou bere právní zastoupení advokátem, a pak zastupuje obec tento advokát. Měl by mít dobře sepsanou plnou moc, aby bylo jasné, jaké meze při úkonech za obec u soudu má. Pokud uděluje obec plnomoc, měla by v ní uvést, zda se týká jak řízení před soudem prvního stupně, tak v řízení případně odvolacím, tak řízení o dovolání či ústavní stížnosti, aby pak nevznikaly dohady o rozsah zmocnění, a nezmeškaly se nějaké lhůty.

Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp.zn. 30 Cdo 5018/2007, ze dne 18.3.2008

Hranice přijatelné kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky, dokonce i tehdy, kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických tématech.

NAPSALI JINÍ O OCHRANĚ OSOBNOSTI

IURIDICTUM – ENCYKLOPEDIE PRÁVA (ZDROJ – Internet)

Druhy osobnostních práv

Vytvořit úplný katalog osobnostních práv nelze, neboť rozsah práv, kterým se poskytuje ochrana jako právům osobnostním, se v čase mění a obecně se stále rozšiřuje. Příkladmo ještě v polovině 20. století nebyla přiznávána ochrana právu fysické osoby na důvěrnost jejích osobních údajů. S příchodem masového marketingu a agresivních marketingových kampaní maloobchodních řetězců začalo být i toto právo chráněno.

Základní rozčlenění osobnostních práv:

1. Právo na osobní svobodu zaručuje fysické osobě, že nesmí být omezována ve volnosti pohybu. Nezákonné omezení osobní svobody je jednak trestným činem omezování osobní svobody, jednak jde o zásah do osobnostních práv, za který má poškozený právo na přiměřené zadostiučinění.
2. Právo na tělesnou integritu je rovněž chráněno souběžně veřejnoprávními i soukromoprávními prostředky. Anachronismem v českém právu je institut bolestného, na jehož základě se bolest a ztížení společenského uplatnění odškodňují jako součást majetkové újmy, přestože jde evidentně o zásah do práva na ochranu osobnosti, nikoli do sféry majetkových práv poškozeného. K podrobnostem vizte článek Škoda.
3. Právo na soukromí a rodinný život je samo o sobě velmi široké právo. Chrání se jím mimo jiné:
   • projevy osobní povahy, např. korespondence, zápisky, poznámky, obsah soukromých rozhovorů atd. (flagrantním porušení tohoto práva bylo, když fotograf zachytil teleobjektivem obsah SMS o „falešném a prázdném Topolovi“, kterou na svém mobilním telefonu psal Václav Klaus, byť je zde možno legitimně argumentovat veřejným zájmem na zveřejnění takové informace),
   • osobní údaje, např. datum narození, adresa bydliště, majetkové poměry aj.
   • rodinný život fysické osoby, která nesmí být např. nucena uzavřít proti své vůli sňatek nebo přenechat výchovu svých dětí jinému.
4. Právo na podobu fysické osoby. Fotografii druhé osoby lze použít jen s jejím svolením, ledaže by šlo o použití na základě zákona (typicky v rámci zpravodajské licence).
5. Právo na ochranu jména fysické osoby, které nesmí neoprávněně používat nikdo jiný.
6. Právo na ochranu cti a důstojnosti je široké právo, pod než lze podřadit celou řadu možných zásahů do práva na ochranu osobnosti. Obecně jsou nepřípustné všechny zásahy, které bez právního důvodu zasahují do osobní integrity poškozeného, a to i v případě, že jde o pravdivé informace (např. že poškozený trpí pohlavní nemocí). Odpovědnosti však nepodléhají hodnotící úsudky (pokud nejsou urážlivé nebo zjevně nepřiměřené: nelze nazvat „sprostým zlodějem“ osobu, která v dětství ukradla v obchodě žvýkačku) a snížená je úroveň této ochrany i u osob ve význačném společenském postavení (public figures), např. u politiků.
7. Právo na ochranu autorství patří rovněž mezi osobnostní práva, ač se tradičně vykládá v rámci autorského práva.