ROZHOVOR MODERNÍ OBEC – 2012
1) Na jakém principu by podle Vašeho názoru mělo být postaveno řešení oddlužení obcí – a proč? Mělo by jít o právní úpravu podobnou té, která platí pro firmy? Totiž že by o rozprodeji majetku nerozhodoval její nucený správce, nýbrž její věřitelé? Nebo by tato právní úprava měla spíše vycházet z právní úpravy platné pro osobní bankroty jednotlivců? Totiž že by se v momentě vyhlášení bankrotu objem dluhu už dále nezvyšoval o sankční platby a dlužník by musel v pětileté lhůtě uhradit minimálně 30 % dlužné částky?
Pro mne je základním obecným principem, že je to hlavně stát, který se nikdy nemůže zbavit odpovědnosti za finanční zdraví obcí a měst, protože je to on, který dává legislativní rámec toho, co si obce mohou dovolit, jak mohou orgány rozhodovat, jak probíhají audity a tak dále. Tím neříkám, že některé obce nepostupovaly lehkomyslně a nenesou svůj díl odpovědnosti, zejména v 90 letech, ale o to více měl stát hlídat jejich rozhodování, měl dát zákonné limity některých chování – připomínám nešťastná ručení obcí soukromým subjektům, které už dnes není naštěstí možné, a neměl například ani bezuzdně poskytovat dotace a podobné finanční injekce, které pak způsobily to, že se realizovaly i nesmyslné projekty, a obce se spoluúčastí dostaly do dluhové pasti. Tedy stále vidím jako většího viníka než obce samy stát jako subjekt, který dal tomuto chování pomyslnou zelenou. A proto se nemůže nyní zbavit své povinnost zajistit na území každé obce samosprávu, tedy i peníze na ni, a tedy i peníze na dluhy obcí a měst, není-li vyhnutí.
To je i moje odpověď na důvod oddlužení obcí – nedostatečná role státu v kontrolních mechanismech, zákonodárné roli a dotační politice, tedy když stát zanedbal začátek, musí to dohnat na konci – legislativou i faktickou pomocí.
2) Nebo by mělo jít o zcela jiný, pro obce specifický způsob řešení? Pokud ano, který způsob?
Pokud jde o metodu, musí se najít metoda třetí – a to kvůli specifikům obce jako veřejnoprávního subjektu, který má území, občany a povinnost výkonu veřejné správy – to nemá žádná firma ani jednotlivec. Ať bude mít metoda blíž k právnickým osobám nebo fyzickým osobám, jedno musí být dané. Musí být stanovený majetek, který bude vždy vyloučen z jakékoli exekuce, něco jako obdoba osobních věcí jednotlivce, tak obdoba základního majetku obce jako veřejnoprávního subjektu, na který nedosáhne žádný věřitel – sem by měly spadat komunikace, chodníky, veřejná prostranství, budovy úřadu, školská zařízení, vodovody apod.
Preferuji však zcela zásadně názor, že pro obce a města musí vzniknout třetí model, pravděpodobně kompilací obou dosavadních způsobu oddlužení, a to za finančního přispění státu jako spoluviníka vzniklé situace. Orgány obce si dovolily jen to, co jim stát nastavil. Ten třetí způsob by měl dát dohromady zastavení zvyšování dluhu, finanční plán úhrady dluhu nebo jeho části, ale tak, aby byl v obci zajištěn důstojný výkon veřejné správy a byl jí zachován za tím účelem nezbytný majetek, a stát by měl mít roli ručitele – garanta, a v některých specifických případech se na úhradě dluhu dokonce podílet. Ale hlavně – zajistit legislativně, aby se některá chování na obci prostě nemohla vůbec dít.
3) Je podle Vašeho názoru dnes vůbec aktuální zabývat se právními nástroji řešícími oddlužení obcí, když podstatně větším dlužníkem je stát?
Dluhy obcí a měst má velký význam se zabývat, dokonce si myslím, že někde už je i pozdě. Zadlužení státu s fungováním obcí a měst nesouvisí, respektive by nemělo souviset. Právě naopak – obce a města by měly být určitou oázou jistoty, že veřejné služby fungují. Přispívá k tomu i důvěra občanů v obce a města, která je nejvyšší ze všech veřejných subjektů. Jsem dokonce zastáncem toho, že do obcí a měst by měla jít větší část peněz státního rozpočtu, měly by se zvýšit pravomoci obcí, ale současně by se měla velmi zkvalitnit legislativa a provádění auditů v obcích a městech formou forenzních auditů (tedy zkoumat i hospodárnost, nejen formální správnost). Za určitého jasného dozoru a preventivní právní úpravy směrem k hospodárnosti zastávám názor, že obce a města by byly v této zemi nejlepšími hospodáři. Nenechme se od tohoto názoru odradit letitými vlekoucími se negativními případy některých obcí a měst – nejsou až tak četné, jak by se mohlo zdát.
4) Může zadlužování obcí přibrzdit i chystaný ústavní zákon o rozpočtové odpovědnosti? V jakém smyslu by na tento zákon případně navazovala či s ním souvisela právní úprava oddlužení obcí, připravovaná vaším ministerstvem?
Nemyslím si. Může mít roli určitého vnitřního korektivu, že prostě žít na dluh je špatně, to už ale víme dávno, a přece to nepomáhá. Obcím a městům by pomohla přísnější legislativa, jasná pravidla, kontrolní mechanismy, jiné audity, ale současně i více důvěry, více peněz a větší pravomoci. Obce a města nejlépe ví, co je na jejich území zapotřebí, a už jen nárazově vytvářené dotační tituly například narušují přirozené plánování v obcích – nedělá se to, co je třeba, ale to, na co jsou dotace. Rozpočtové určení daní tedy musí jít v dalších letech dál směrem k obcím, ale stát musí současně konečně vyjít z praxe a doladit nedostatečnou legislativu. Někde je až směšně přísný, a někde ponechává zastupitelstvům, která nemají rozum, město legálně vytunelovat – zbavit majetku a zadlužit. Měl by být mechanismus, jak jim to stopnout, přesáhne-li to míru zdravého rozumu. A naopak – města, která umějí, ať mají rozpočty mnohem vyšší – nebudou pak potřebovat ani dotace, a zadlužovat se budou přiměřeně svým příjmům. Například zde by mohl být jasně daný strop – v míře zadluženosti vzhledem k příjmům a majetku, v maximálním počtu let na splácení úvěru apod.
© Mgr. Jana Zwyrtek Hamplová
advokátka